Fuji

"Jednou za život by měl Fuji zdolat každý, ale jen blázen by na ni lezl dvakrát". Tak zní japonské rčení. My, skoro japonci, jsme se rozhodli, že na symbol japonska a posvátnou (dneska nečinnou) sopku vylezeme. Hora Fuji je známá svým pro sopku vzorovým tvarem, je vysoká 3776m. Pokud máte štěstí, jde vidět až na vzdálenost 100 km. To se ale japoncovi poštěstí možná několikrát za život, protože Japonsko je permantentně zahalené do oparu. Největší šance pro tenhle pohled je v zimě.

Oficiální období pro zdolání Fuji je červenec-srpen, v jiných měsících je to přinejmenším nedoporučováno. Pod sopkou je několik jezer, kde se dá i relativně levně ubytovat (od 2500Y/os v hostelu K's House). Nejdostupnější je jezero Kawaguchiko kolem kterého leží stejnojmenné městečko. Odsaď jede autobus do páté stanice Fuji. Na sopce je deset výškových stanic, přičemž pátá je poslední, do které se dá vyjet busem. Tak jsme to udělali i my. V páté stanici plné obchodů se suvenýry si můžete koupit kyslíkovou bombu pro krušné chvíle nad třemi tisíci metry.

Výstup byl jednodušší než jsme čekali, protože zhruba každých 100 výškových metrů od páté stanice (ta je 2300 metrů vysoko) jsou mezistanice, kde si můžete koupit pití, suvernýry, nebo dát čaj a posedět a kochat se pohledem dolů a na mraky. Celkem je výstup dlouhý jen necelých 5 km, nám trval asi pět hodin pohodovým tempem. To zhruba odpovídalo času, který se píše v průvodcích. Srandovní mi přišlo, když japonci všech věkových kategorií už pod třemi tisíci začali vybalovat bomby a čuchat ke kyslíku.
Při výstupu nás zastihlo hezké počasí, takže byla chvílema dobrá viditelnost. Mraky se tam nahoře ale převalují docela rychle, takže během minuty třeba člověk nevidí na deset metrů, ale o chvilku později do vás zase smaží slunce. Asi do osmé stanice jezdí koně, takže komu se nechce po svých, tak si zřejmě může zaplatit výstup tímto způsobem.
Na vrcholu nás přivítala vesnice se suvenýry a s občerstvením a masný kráter, který mohl mít hloubku tak sto metrů a šířku kolem 300 -400 m. Pod vrcholem byly i teďka na konci července zbytky sněhu.
Výhled sice nebyl nic moc kvůli mírnému oparu, ale na mraky pod náma a na naší úrovni byl parádní pohled. Na vrcholu bylo příjemných 10-15 °C. Nahoře jsme si dali sváteční plechovku omezené edice piva Yebisu, obešli jsme kráter a pak hurá dolů, protože z dálky začínalo hřmít a blýskat se.
Sestup vede jinou cestou, a je trochu suťovitý. Za dvě hodiny jsme se proklouzali zpět do páté stanice, posledních dvacet minut nás ale stihla dost hustá bouřka. Nejdřív přišla mlha, že nebylo vidět na 5 metrů a pak se spustil liják s blesky. Příjezdová asfaltka u páté stanice se proměnila v potok s hladinou vysokou asi 5 cm.
My jsme na sopku vystoupali ve dne, ale obvykle se na Fuji leze v noci. Všichni totiž chtějí vidět východ slunce z vrcholu. Když jsme sestupovali po šesté hodině večer v lijáku a potmě dolů, už jsme potkávali davy lidí, jak se šplhají nahoru. Blázni. Nad ránem prý bývá sopka ucpaná, takže se stojí fronta od osmé stanice až nahoru, kde se vejde pár set vyvolených, aby spatřili východ z vrcholu. Celkově to byl vydařený výlet.
Přidávám pár fotek z výletu.

Posvátná hora Fuji od jezera Kawaguchiko. Kvůli tomuhle pohledu jsme si přivstali ve čtyři ráno. Odpoledne není hora kvůli oparu skoro vidět.

V hostelu jsme nafasovali krakonošské palice, které nám ulehčily výstup do strmého kopce.


Sestup na koni.

x-tá stanice zvenku.

y-tá stanice zevnitř.

Nad třemi tisíci v oblacích.

Aklimatizace nad třemi tisíci.

Chybí kyslík?

O něco výš.

Brána se zatlučenýma mincema na vrcholu.

Jitka a kráter.

Kráter.

Vrcholové pivo Yebisu.

Lehárko.

Vesnice na vrcholu - stánky se suvenýry a občesrstvením.

Vrchol.

Zhora dolů nebylo moc vidět, protože v údolí je zahaleno do oparu. Ale na mraky pod náma byl nádherný pohled.

Sestup po japonsku - v roušce.

Pohled ze sestupové cesty na jednu z výstupových stanic - večer, lidi už se těší na zítřejší východ slunce.

Video ze stanice pod vrcholem.



Video z náročného výstupu.

Japonsko v roce 22 (Japan, year 22)

Uvařte si hrnec čínských nudlí, k tomu konvičku zeleného čaje a udělejte si pohodlí. Po pěti měsících v Japonsku jsem si stačil všimnout některých rozdílů v kultuře a zvyklostech lidí. Tento příspěvek tedy věnuji odlišnostem v kultuře a různým drobnostem v chování mezi japonci a evropany a možná se zmíním i o ostatních asijských národech.

Letopočet, písmo, císařství
Abych uvedl na pravou míru nadpis tohoto příspěvku. V Japonsku je opravdu momentálně rok 22. Oni totiž počítají roky od nástupu aktuálního císaře. Právě probíhá dvacátýdruhý rok od nástupu císaře Akihita. Na dokumentech je vždy japonským znakem nadepsané období ve kterém se nacházíte, rok (momentálně tedy 22) a pak následuje normální datum - měsíc a den. Pozornému neuniklo, že japonsko je císařství, a píše se zde znaky, podobnými těm čínským. Problém je v tom, že japonci mají tři hlavní druhy písma, a myslím si, že se v životě nenaučí pořádně číst. Kolikrát jsem se zeptal japonce, aby mi přečetl, co je někde napsané. Svou větu uvedl: Možná tam je napsané..., nebo možná to je... A třeba názvy menších měst nebo vesnic, které neznají prostě nepřečtou. Koho by abecedy hiragana a katakana zajímaly víc, ať si klikne sem. K japonskému roku ještě jedna drobnost. Pracovní rok začíná prvního dubna, v tomto měsíci začíná i nový školní rok atd.

Roušky, smrkání, mlaskání a srkání
První rozdíl, který jsem zaregistroval už v letadle byly roušky. Japonci často nosí ústní roušky. Je to ale sranda, když přijdete třeba do banky a tam to vypadá jak na chirurgickém sále. Jak jsem se dozvěděl, je to hlavně kvůli chřipce, alergiím na pyl, prach a všecko možné. V alergiích si japonci doslova libují a rádi se o nich baví, jakou kdo zase chytil a na co je alergický. S tím souvisí kultura smrkání. Když se vysmrkáte na veřejnosti, jste odsouzeni k opovržení. Smrkání je totiž velký prohřešek proti etice. Platnost tohoto pravidla si obzvlášť uvědomíte na podzim a na jaře, kdy jsou v běhu různé chřipky, virózy a právě alergie. Potom jediné co slyšíte v práci, dopravních prostředcích, jídelně a prostě všude je potahování, často dost nechutné.
Jako příklad vám povyprávím jednu historku, kterou jsem si napsal někdy v březnu, ale nějak jsem ji pak nepřipíchl na blok:
V práci je v naší kanceláři asi deset lidí. Každý má svůj osobní prostor ohraničený stěnou v západním stylu. Na většinu kolegů tedy nevidíte, pouze je můžete poslouchat. Jeden kolega (sice korejec, ale v Japonsku už žije dlouho), si bere pravidlo o smrkání obzvlášť k srdci i při své intenzivní rýmě. Když už jsem se jednou nasral a řekl si, že neustálé tahání a polykání jeho hlenů nebudu poslouchat, šel jsem si do společenské místnosti přešíst noviny. Tam už na mě čekal další týpek, nejspíš číňan, který se ládoval nějakým smradlavým jídlem. to by mi zas tak nevadilo, ale kdyby u toho aspoň tak nechutně nemlaskal! Nějaké mlaskání nebo srkání při jídle mi nevadí, ale to, čeho je schopný jeden číňan, to nezvládne ani celý chlív selat, které dostaly po týdnu hladovění tři koryta žíru. Tak nevím, možná příště spáchám zložin proti etice a půjdu korejcovi nabídnout balíček kapesníků.

Stolování, uklánění, šoču
Touhle historkou jsem nakousl rozdíly ve stolování. O jídle a o zvycích s ním spojeným jsem psal nedávno tady, takže jen připomenu, že v Japonsku se jí hůlkama, pije se většinou čaj nebo rýžové víno saké (které chutná jako zředěný etanol). Podává se cokoli s rýží nebo s nudlema. Japonci nudle netrpělivě srkají (velmi nahlas), číňani zase strašně mlaskají. Z tohohle pohledu fandím zásadně japoncům, aby číňany přesrkali, protože z čínského mlaskání se mi opravdu zvedá kufr. O korejcích toho moc nevím, jen že pijou pálenky z čehokoliv, nazývají je "šoču".
Při seznamování a při setkání se japonci uklánějí, přičemž níže jde samozřejmě mladší člověk, nebo společensky níže postavený. Na to si japonci hodně potrpí. Myslím si, že je to lepší zvyk než francouzské líbání při každém setkání, doprovázené frází "ca va?". Ale často mi uklánění přijde až za hranicemi důstojnosti, když se mladý japonec proplazí s hlavou téměř u země kolem svého šéfa (to mi připomíná scény z Planety opic). Předvést tohle v americe, týpek by už byl asi nadosmrti odepsaný pro nedostatek sebevědomí a důstojnosti.

Amerikanismus
To mě právě často na některých přetrvávajících zvycích v Japonsku zaráží, protože oni jsou posedlí amerikou a všechno se snaží napodobovat. Když posloucháte japonce třeba v laboratoři, zní to jako skomolená angličtina. V japonštině je spousta amerikanismů, japonci akorát většinou zaměňují písmena L a R, takže telefon je "terefono", McDonald "mekudonarido" a podobně. Jinak si myslím, že jsou japonci mistři v napodobování a opisování. Jakýkoliv vynález dokážou zdokonalit a dotáhnout do konce. Nevím ale, kolik původních vynálezů mají sami na svědomí.

Baseball, sumo, sázky
S kulturou samozřejmě souvisí i sport. Vzhledem ke kladnému vztahu japonců k americe asi není překvapením, že sportem číslo jedna pro širokou veřejnost je baseball (viz příspěvek o baseballu), ale s baseballovými hvězdami v popularitě si nezadají zápasníci sumo (o sumu jsem psal tady). Sumo zápasníci jsou velice vážení a o živobytí nemají nouzi. Poslední dva měsíce se v médiích řeší aféra, kdy si sumo zápasník vsadil právě na baseball, což je v Japonsku nelegální. Průběh procesů, soudů a návrhů na vyloučení a potrestání lidí zainteresovaných v černých sázkách je aktuálně možné sledovat v japonské televizi a novinách denně. Jak to je se sázením dodneška nechápu. Sázet na baseball a na sumo je ilegální, ale na fotbal a koně si vsadit můžete. To zavání diskriminací.

Šlofík v práci, harašení
K pracovnímu prostředí se musím ještě vrátit. Někdy si říkám, že nechápu, jak může být japonská ekonomika takhle daleko. Možná je to tím, že pracuju v institutu dotovaném státem. Japonec je sice v práci od devíti do devíti (a to bez nadsázky), ale velkou část pracovní doby tluče špačky na židličce před počítačem. Navíc se to ani nesnaží skrývat. Tady to tak prostě je. Jak jsem si všimnul, tak tenhle zvyk dobře okoukali číňani a indi, kterých je v NIMSu jako máku. O něčem možná svědčí i existence místnosti "napping room" v NIMSu, což je v překladu dřímací místnost, kterou si může kdokoliv zamluvit na určitý čas během pracovní doby. Jak jsem psal, japonci jsou posedlí amerikou a tak se několikrát do roka na všech pracovištích vyplňují dotazníky, jestli se někdo nestal obětí harašení. NIMS má vlastní příručku o harašení, ve které můžete identifikovat všechny možné druhy harašení, kam spadá to sexuální, ale většinou se týká "vynucování si" něčeho šéfem, například když vám nechce dát dovolenou, nebo vás nutí pracovat mimo pracovní dobu, nepřiměřené chování atd.

Sportování v práci, zouvání
Kromě toho, že si japonci v práci rádi schrupnou, tak se mi docela líbí zvyk, že v době oběda si jdou zahrát třeba tenis, fotbal, baseball, jen tak si zaběhat, případně mají jinou zábavu. Areál NIMSu je vybavený hřišti všech zmiňovaných sportů, je tady i malé venkovní koupaliště, takže o zábavu je postaráno. S některými členy naší skupiny jsem chodil před obědem jogovat, ale teďka už na to v poledne, kdy je přes 30°C, nemám.
Dalším zvykem je zouvání. Japonci se zouvají téměř všude, obzvlášť v chrámech, v některých typech restaurací, ale taky třeba v práci. V naší kanceláři se například zouvá, a tak si denně třeba 30x obouvám boty, protože pendluju mezi kanclem a laborkou.

Krásy přírody
Japonci rádi obdivují přírodní krásy a existují přímo "slavnosti obdivování", například v obdivování rozkvetlých třešní a švestek "hanami" (o tom jsem psal tady), druhé nejoblíbenější je pak obdivování podzimních barev. Podzim je v Japonsku obzvlášť hezký, protože oni ty stromy opravdu pěstujou, ne, že je nechají jen tak růst. Stromy jsou zohýbané do tvaru bonsají, jak je znáte z filmů a obrázků, navíc často vysazují javory s červenými listy a na podzim to tady hraje barvami.

Doprava, doleva, vlaky, busy, auta, kola, školní uniformy
O dopravě je třeba říct jeden fakt. Jezdí na čas. Jednou se mi stalo, že měl vlak 20 minut zpoždění, jinak přijel vždycky na čas. Okolí Tokya je protkané železnicemi, které mi připomínají spíš metro. Vlaky jezdí v pravidelných intervalech s odstupem kolem 10 minut, podle vytíženosti tratě. Každá linka má svoji trasu a proto nejsou potřeba výhybky a nedochází ke zdržení. Občas se ocitnete taky pod zemí nebo na nějakém nadjezdu. Nádraží pak bývají víceúrovňová, ale když se trochu zorientujete, je hračka najít váš spoj. Vagóny vypadají podobně jako v metru. V Tokyu kromě železniční sítě (většina linek patří společnosti JR) funguje ještě metro, které má taky nepočítaně linek. Jiné je to u rychlovlaků "Shinkansen". To jsou luxusní vlaky, které jezdí průměrnou rychlostí okolo 300 km/h a spojují velká města po celém Japonsku. Kdo se chystá do Japonska, tak vlakový jízdní řád podobný českému idosu si může rozkliknout zde.
Samozřejmě tady jezdí i autobusy, ty jsou využívány většinou pro pohyb po městech a nebo dálkové spoje mezi velkými městy. Dálkové spoje jsou až 4x levnější než jízda vlakem, ale někdy dochází ke zpožděním kvůli zácpám. Jezdí se vlevo, podobně jako v Británii. Řidiče možná zajímá co tady jezdí za auta. Převážně jsou to japonské značky. Nejčastěji Toyota, Nissan a Honda, potom Mitsubishi a další. Z cizích značek jsem si všiml nejvíce wolkswagenů a bavoráků. Po městech je obvykle nejlepší používat kolo. Myslím si, že na kole jezdí všichni japonci a např. Tsukuba je pro kolo jako stvořená, podobně jako Pardubice. Na kole se jezdí po chodníku, anebo po cyklostezce. Ale většina japonců buď jezdí na kole nebo autem, takže chodci na chodnících nezavazí. Ráno a odpoledne křižujou města na kolech školáci v uniformách, podobně jako v Británii má každá škola i školka svoji uniformu.

Mapa vlakových linek v Tokyu a automaty na lístky

Školní výlet

Telefonování, automatizace, dobré rady
První co udělá japonec, když si neví rady, je, že začne někam telefonovat. Je jedno kam, prostě telefon je jediná spása. Když jsem si chtěl zamluvit nějaké ubytování nebo třeba zarezervovat dálkový autobus, jediná možnost je často zavolat k dopravci. Požádal jsem proto nějaké kamarády japonce, aby mi tam brnkli, protože anglicky, a bohužel ani česky se člověk nedomluví. A mám takový pocit, že i japonsky to jde ztuha. Jedno zamluvení autobusu, když už mám zjištěnou linku, čas odjezdu a všechno, trvá přibližně 10-15 minut na telefonu. Já už myslel, že si Hiro (kamarád) telefonuje s babičkou.
Když jsem šel platit složenku pomocí automatu v obchodě, požádal jsem personál, aby mi s tím pomohl. Jenže on si nevěděl rady, tak zvedl sluchátko zavěšené na automatu, zmáčkl jediný čudlík, který tam byl a po deseti minutách jsem měl složenku zaplacenou. Tím jsem nakousl automaty. Hodně věcí se dá řešit pomocí automatu. V řetězcích SEVEN ELEVEN, FAMILY MART a dalších, což jsou malé obchůdky podobné benzínkám, akorát že nečepujou benzín, si můžete vybrat peníze z bankomatu, nebo je prostřednictvím bankomatu vložit, dále tam můžete na automatu zaplatit složenky a kdovíco všechno ty automaty dokážou. Automaty s pitím jsou v každé pustině, což je výhoda hlavně pro turisty. Pití v lahvi je navíc vždycky chlazené.
Japonce se nikdy neptejte na cestu. Tuhle zásadu dodržuju po několika zkušenostech, kdy mi japonec ukázal úplně opačnou cestu, než byla ta správná. Nevím, jestli to dělají schválně a nebo se stydí říct, že neví, kde je místo, které hledám a něco si prostě vymyslí. Angličtinou taky zrovna japonci neoplývají, ale kolikrát je člověk překvapený, když na něj nějaká stará babička začne mluvit plynulou angličtinou bez přízvuku.

Automaty s pitím jsou opravdu všude

Herny, drobný hazard, pachinko, televize
Nemůžu vynechat herny s automaty. Japonci jsou v tomhle podle mě jednička na světě. Videoherny všeho druhu jsou na každém rohu a nejoblíbenější je legální hazard na automatu PACHINKO [pačinko]. Obrovské sály plné automatů jsou narvané k prasknutí, většinou u nich sedí staré babičky, ale jsou populární pro všechny. Je to něco jako pinball, ale nedá se to ovládat. Princip je takový, že tam lítají kovové kuličky a vy máte jeden točící knoflík, kterým si natočíte správnou sílu "větru" tak, aby kuličky lítaly do jednoho místa, odkud potom propadávají skrz a proletí složitou dráhou. Pak už jen držíte rukou knoflík v nastavené pozici . Pokud doletí až do určené díry, tak z automatu vypadne několik dalších kuliček. Ti co vyhrávají jsou obestavení košíkama plnýma kuliček. Já tam strčil tisícovku (cca 200Kč) a po prvních sto koulích z dvěstěpadasáti jsem teprve zjistil, jak se to ovládá, tedy že to je neovladatelné. Po pěti minutách bylo 250 koulí v trapu.
Fanouškům televizního vysílání nedoporučuju jezdit do Japonska nebo ladit japonské televize. V televizi mám asi 12 programů. Ve všech běží různé stupidní soutěže na způsob Karuzošou, pak reklamy, reklamy, baseball, reklamy, sumo, a soutěže. Na konci soutěže se většinou rozbrečí vítěz i poražený a účastníky nejsou zdaleka jen mladé holky. Když jsem se zeptal Hira, jestli je nějaký program, kde jdou filmy, tak mi řekl, že "film" jde v pátek. Tedy dohromady jeden film, za týden, na dvanácti programech.

V herně pachinko



Jak jsem hrál pachinko (doporučuju se zvukem)

Věčně mladí japonci, bezpečnost a naivita
Párkrát jsme byli někde na horách a zjistili jsme, že japonci taky rádi lezou do vrchu, jako češi. Většinou to jsou ale důchodci, kolem sedmdesáti let. Myslím, že v tomhle jsou japonci jedineční. Většina z nich vypadá o deset-patnáct let mladší než opradu jsou a není výjimkou, když potkáte čiloučké staříky nad sedmdesát let, jak jogujou v parku, nebo si ohřívají v kotlíku čaj na vrcholu nějaké hory.
To, že je japonsko jedna z nejbezpečnějších zemí na světě, je pravda. Tady vás pravděpodobně nikdo neokrade. Kdyby se sem přistěhovalo pár českých fištrónů, tak japonsko možná zkolabuje. Je ani nenapadne, že si můžou v automatu koupit poloviční lístek na vlak. Ve vlacích totiž nejsou žádní průvodčí ani revizoři. Lístek se před nástupem označí v turniketu a při výstupu z vlaku se strčí zase do turniketu, ten ho sežere a pustí vás ven. Takže poloviční lístek by vás svezl stejně jako normální.
Lidi si nechávají deštníky před domem, v kastlíku před obchodem, nebo zavěšené na kole. Když jedu z obchodu s plným košíkem a potřebuju se někam stavit, tak prostě nechám nákup v košíku a jdu třeba do jiného obchodu. Nikdy mi nic v košíku nechybělo.

Davy lidí, v obchodě, kimono
Nevýhoda japonska je, že obydlená část je opravdu přelidněná. Nejhorší je to pak na turisticky zajímavých místech, v chrámech, na horách, v zoo, v muzeích, prostě všude. Když si chcete v zoo prohlídnout tygra, tak musíte nejdřív vystát desetiminutovou frontu. Japonci jsou navíc šílení fotografové, takže vám strkají jejich půlmetrové teleskopy přímo před hubu a kolikrát ani po vystátí fronty, tygra neuvidíte.
V obchodech vás japonci vítají jako krále, pořád pořvávají "dózóó (prosím), wasemasééé!" , po nákupu vám všecko zabalí do igelitovépo pytlíku, tašky a nebo vám naskládají věci do batohu, pokud nechcete igelitku.
Co se týká oblečení, japonci se oblíkají často výstředně a hlavně mladí pánové vypadají často velmi teple. Myslím, že o sebe pečují aspoň jako Paris Hilton. Jinak je to podobné jako u nás, pro slavnostní příležitosti se však dostává do akce kimono. Některé dámy však nosí kimono celoročně.

Počasí, klimatizace, zásuvky, záchody
Počasí v japonsku závisí především na zeměpisné poloze. Tsukuba leží zhruba na hranici mírného a subtropického pásu. Důležité je obklopení mořem. V zimě je teplota okolo 0°C a v létě kolem 30°C. Období červen-červenec je období dešťů, což se projevuje především vysokou vlhkostí (obvykle 100%). Nedýchatelno je i v noci, momentálně se drží teplota 30°C i v noci, takže klimatizace je nezbytná. Japonci milují ručníky. Jsou k dostání ve všech velikostech v každém stánku se suvenýry. Při vedrech a vlhku, které tu právě jsou bez ručníku japonec nevytáhne paty z domu. Ručník mají permanentně omotané kolem krku, položené na hlavě, nebo připravené v kapse, kabelce nebo jinde. Časové pásmo je v Japonsku docela blbě položené, proto se zdá být i v létě den krátký. Rozednívá se totiž už kolem čtvrté a v půl osmé večer už je tma.
Pro běžný život v Japonsku je dobré vědět, že domy jsou lépe vybavené proti zemětřesení než aby udržovaly teplo. Jsou to takové papíráky. V zimě se nedají vytopit, většinou ani nemají klasické ústřední topení. Když si zatopíte klimatizací, tak stejně většinou o moc vyšší teplotu než je venku z toho nevytáhnete. Klimatizaci má naopak každá chatrč. Dále je důležité, že japonci mají jiné zásuvky než u nás. Ty mají dva placaté kolíky a napětí 100V a frekvenci 50 nebo 60Hz. Pro naše spotřebiče se dají s redukcí použít, protože většina spotřebičů je stavěná na rozsah 100-230V. V japonském elektru je redukce většinou k dostání za ~30 Kč. Redukce se dají použít i pro zdroj k notebuku, přestože nemají kolík.
Záchody jsou překvapivě často turecké.

Redukce použitelná v okolí Tokya, nenechte se zmást nápisem "nepoužitelné v Japonsku"

Záchod

Učitě jsem zapomněl na spoustu dalších důležitých drobností. Jestli jste ale tento příspěvek dočetli až sem, patří vám můj obdiv a gratulace. Kritiku především délky příspěvku čekám v komentářích. Samozřejmě uvítám nějaké další zkušenosti s odlišnostmi japonsko-česko.

Je libo tuňáka? Nejlepší je na Cukidži! (Want some tuna? Cukiji is the right place!)

Údajně největší rybí trh na světě je v centru Tokia, ve čtvrti Cukidži. Je známý hlavně pro obchod s tuňáky, kterých japonci snědí absolutně nejvíc ze všech zemí na světě a většinu z nich v syrové podobě jako suši nebo sašimi. Od pondělka do soboty tady každý den od páté hodiny ráno probíhá aukce tuňáků, kde si kuchaři restaurací vybírají ty nejlepší kousky na sašimi. Slyšel jsem, že nedávno tady padl rekord, kdy se jeden tuňák vydražil v přepočtu za dva miliony korun.
Trh funguje asi do deseti ráno, ale pokud chcete něco vidět, je dobré si přivstat. Dočetl jsem se, že turistům je vstup zakázán, ale přesto jsme si v sobotu přivstali. A nelitovali jsme.
Takový frmol jste ještě nezažili. Říkám vám, když si nedáte pozor, tak je ve vteřině po vás. Chvílema jsem pochyboval, jestli řidiči ještěrek, které vozí prodané zboží ven a pak se rychle vracejí pod střechu na trh, nejsou roboti. Ale roboti by se takhle nepotili.
Na trhu je k vidění neuvěřitelné množství druhů mořských živočichů od ryb přes korýše, krevety, želvy, škeble, okurky, hvězdice, prostě všechno co jste už viděli v televizních dokumentech o podmořském světě. Navíc většina živočichů je ještě živá. Jedna rozverná škeble dokonce vystčila ústa (možná to byla jiná část těla) z vody a plivla asi tak deci vody Jitce na nohu.
Porcování, řezání podchlazených tuňáků motorovými pilami, konečná příprava ryb ke konzumaci, všechno se děje přímo na place, takže kdo se chce naučit vykosťovat, nebo připravovat sašimi, tohle je nejlepší škola. Na trhu mě dále zaujalo, že přestože stovky stánků s rybama jsou pod střechou a momentálně je v japonsku už pěkné horko, skoro to tam nesmrdělo rybinou. Všechno je hezky chlazené a čerstvé.
Přidávám pár fotek, pokud jsou mezi čtenáři ryby, nebo humří chlapec, tak upozorňuju, že záběry na fotografiích mohou být drastické.

Venku před tržištěm..




Uvnitř jsou stovky obchůdků..


Připraven na odvoz..


Tuňáci..


Všehochuť..


Podchlazení tuňáci. Prdelky mají naříznuté kvůli posouzení kvality masa pro aukci.



Dřepící chlápek se připravuje rozříznou tuňáka na motorovce..


Všecko se děje na place..



Označkovat a poslat k zákazníkovi..


Tady už se připravuje sašimi k okamžité konzumaci..


Skupinka langust nebo co to je..


Libo výběrový kousek?


Další zboží..


Ledu se spotřebuje hodně, hranoly se řežou na cirkuli vpravo..


Nakoupíno, hurá domů..


Přidávám ještě dvě videa, na jednom zachycen frmol ještěrek před tržištěm, na druhém zpracování ryb. Klikněte a uvidíte..

Národní park Nikko (Nikko National park)

Uprostřed právě probíhajícího období dešťů, které trvá v Japonsku přibližně měsíc a půl, jsme si vyjeli na dvoudenní výlet do národního parku Nikko, který se rozléhá v okolí stejnojmenného městečka.
Jak se projevuje období dešťů na počasí? Nelze říct, že by nějak nadměrně pršelo, ale vlhkost je cítit ve vzduchu. Při teplotách něco nad 30°C je vzduch hustý podobně jako v sauně. To znamená, že když se člověk pohne, okamžitě má propocené triko. Když pověsíte vyprané prádlo, tak pořádně neproschne, ani kdybyste ho na kolenou prosili. Sůl v misce se mi přeměnila na jakýsi hrudkovatý vlhký bílý písek nejasné konzistence. V Japonských budovách je však (narozdíl od ústředního topení jako u nás) naštěstí klimatizace naprostou samozřejmostí. Škoda, že někdy v NIMSu klimatizace funguje a někdy ne (prý se většinou kvůli úspoře energie pouští až v červenci), díky čemuž jsme si vytrpěli dva týdny v propocených hadrech a s mozkem v úsporném režimu.
Předchozím odstavcem jsem narážel na skutečnost, že v období dešťů téměř neprší, slejvák přišel až když jsme dorazili do zmíňěného národního parku. Tato oblast je známá pro krásnou přírodu mezi mnoha už dlouho nečinnými sopkami, jezero Čusendži vzniklé právě sopečnou činností a spoustu nádherných vodopádů.
My jsme se první den, kdy jen chvílema lehce mrholilo, vypravili na posvátnou sopku Nantai, vysokou 2486 m. Výhledy na jezero a okolní sopky stály za to, protože na japonské poměry byla docela dobrá viditelnost. Druhý den už slušně lilo, ale při pochodu lesní stezkou od jezera Yunoko směrem k jezeru Čusendži nám to tolik nevadilo. Na stezce, která si to šněruje podél řeky Yukawa je k vidění několik vodopádů, z nichž některé jsou opravdu uctyhodných rozměrů. Nejznámější jsou vodopády Yudaki, Ryuzu a nejvyšší Kegon, vysoký 97 m, který se vylívá z jezera Čuzendži. Tady je pár fotek z výletu..

Nejznámější most z této oblasti Japonska. V místě, kde most stojí údajně kdysi překonal řeku Dayia jeden poustevník na dvou hadech. Dříve mohl přes tento most přecházet pouze císař, dneska je most už pouze turistickou atrakcí, můžete se po něm projít za 300Yenů.


Posvátná hora Nantai z údolí (nad sopkou je jen lehký mráček, ze sopky se nekouří)..


Pohled na jezero Čusendži ze sopky Nantai..


Ještě jednou jezero z vrcholu sopky..


Pod vrcholem Nantai je poznat, že tu kdysi tryskala láva..


Pohled na okolní sopky z hory Nantai..


Nejvyšší z vodopádů Kegon..


Jezera i řeka byly poseté rybáři všech velikostí..


Muškaři..




Jezero za stromy..


Vodopád Yudaki s rybářem..


Pohled na sopku Nantai a menší kopečky z údolí..


Nikko je taky známé pro své chrámy, které jsme tentokrát vynechali. Tady jsem já a dva statné cipřiše. Tyhle stromy mají úžasně rovné a vysoké kmeny a jejich dřevo je jedno z nějkvalitnějších. Proto se cipřiše používají pro stavbu chrámů.


Nakonec jeden dráček před chrámem..