Jiný kraj jiný mrav

Na tento příspěvek asi čeká většina čtenářů blogů věnovaných životě v cizině. Za více než dva měsíce na jihu Španělska jsme vysledovali něco z místní kultury a chování lidí, výběru z těchto postřehů se budu v tomto příspěvku věnovat.
Nejvíc by se dalo říct asi o dopravě. Existuje zde asi milion autobusových společností, z nichž každá jezdí do jinačí vesnice. Neexistuje tedy žádný ucelený jízdní řád a už vůbec ne vyhledávač spojení (díky bohu, že dal Česku IDOS). Kromě toho autobusy nejezdí všude, pokud se chce někdo vydat na horksou turistiku (hory jsou tu fakt nádherné), bez auta má smůlu. O vlacích radši pomlčím, hustota železniční sítě u nás je asi neuskutečnitelným snem všech španělů. Jinak autobusy staví na znamení, takže je třeba být ve střehu. Pokud jsem zmínil horskou turistiku, stezky u nás a hlavně mapy a průvodce nám může závidět celý svět.
Ze silnic ještě zajímavost. Existujou tady vpodstatě jenom jednosměrky, a to jak ve městech tak mezi městy, takže když špatně zatočíte, můžete hledat sjezdy podobně jakobyste byli furt na dálnici. Celá doprava není nijak střežena, takže se jezdí na červenou, obzvlášť chodci mají semafory jen pro děti, aby se naučily poznávat barvy.
Teď něco o pohostinství. Spousta hospod, včetně vináren je pouze na stojáka (od pajzlů po luxusní restaurace), ale vypadá to docela přirozeně, docela se mi to líbí. Normální je, že si lidi zajdou do knajpy na obyčejnou bagetu se salámem (utopenci tady asi ještě nedorazili). Ve většině restaurací pak visí na hácích sušené vepřové kýty s celou nohou, těch jsou jinak plné i obchody, asi to tu jde na dračku (viz fotka kopýtka před hospodou). Jo, pivo jde automaticky do dvoudecky, když jsme si jednou objednali speciální "žíznivou" porci, číšník donesl čtyřky a ve tváři měl napsané "tohle že vypijete???".
Jestli Španělsko na něčem rýžuje, tak to jsou tabákové výrobky. Nekouří asi jen těhotné a pár dětí mladších patnácti let. Kouření je tak samozřejmé, že na úřadech, v obchodech a ve školních učebnách mají nápisy "prosím nekuřte", před budovama mají popelníky, vajglovníky nejrůznějších druhů.
Španělé jsou blázni do čistých chodníků, takže se z většiny chodníků dá ve městě jíst, průběžně je během dne stírají od každého zrníčka prachu. Nejde mi s tím ale dohromady pejskařská kultura. Na vyleštěných chodnících se bohužel často najde nějaký ten psí výtvor, proto se nedoporučuje zvedat hlavu a kochat se krásami města.
Na domech, schránkách, zvoncích nejsou jmenovky, pošta se strká pod dveře, třeba i hlavní od celého činžáku. Jestli mi chtěl někdo poslat nějaké peníze, tak s tím radši počkejte až budu v Česku. Asi nikde není centrální rozvod plynu, takže ulice jsou plné propanbutanových bomb. Centrální vytápění nepatří ke standardní výbavě budov. My jsme si museli koupit elektrické topeníčko (letos byla ve Španělsku nejkrutější zima za poslední desetiletí s průměrnou teplotou 10°C).
Nevím jestli sázení španělů souvisí s poměrně vysokým počtem věřících, ale podle počtu stánků s losy a jejich prodavačů na ulici musí být většina z nich gambleři (možná sem teprve nedávno dorazila tutovková móda).
To, že siesta není jen oplatek, je realita, kdo by chtěl jít na nákup mezi jednou a pátou odpoledne, ať to radši nedělá.
Jinak lidi jsou asi zvyklí na jiné teploty, není výjimka když v 15°C vidíte dítě, kterému lezou z kukly jen oči a psy navlečené, jakoby se chystali dobít severní pól.
Nevšiml jsem si jestli tahle móda nedorazila k nám, ale dámské kalhoty v modelu "pytel na brambory" je běžný (viz foto).
Na závěr dvě chuťovky. Já jsem ve Španělsku považovaný za "dlouhána", pro ty kdo mě znají je to asi překvapivé, ale průměrná výška tu může být kolem 165 cm. Nevím jak vypadají dokladovky španělů, ale místo sýr, cheese atd. říkají při focení "patata [zemák]".

Využívám tento prostor k nabídce. Kdyby někdo uvažoval, že se na to přijede podívat na vlastní oči, ať se mi nebo Jitce ozve, jsme tady do konce června. Může poslat domů pohled, místo olizovacích známek se používají samolepky.