V Malaze už je pěkné vedro, takže jediná možnost trávení dne je pláž a moře, které je mimochodem se sedmnácti stupni (nejnižší teplota na celém jižním pobřeží Španělska) velice osvěžující i na konci června. Možná i proto, a taky za pomocí Filipa se mi podařilo Jitku přesvědčit, že vylézt na Mulhacen, nejvyšší horu pevninského Španělska (dobře, ve Španělsku je ještě jedna vyšší hora, ale ta je na Tenerife) je dobrý nápad. Mulhacen má necelých 3500 m, je součástí pohoří Sierra Nevada.
Takže jsme s Jitkou a Filipem půjčili auto a nabrali kurz Sierra Nevada. Výlet byl velice povedený, důkazem toho je můj olezlý nos, rty, a krk, kterým nepomohl ani opalovací krém s faktorem 25. První den jsme hned asi po hodině chůze nabrali lehce špatný kurz, ve kterém jsme pokračovali dost dlouhou dobu. Naštěstí jsme potkali jednoho baču v jinak osiřelé krajině, který s náma zdolal asi 2 km do docela prudkého kopce a protáhl nás trnitýma cestičkama až ke správné cestě. My jsme měli jazyk na košili a tenhle místní kamzík ještě stíhal přehrazovat a upouštět vodu z uměle vytvořených strouh vedoucích z ledovcových jezer (důmyslný systém zavlažování celého několikakilometrového svahu).
K cíli dne, sedmi ledovcovým jezerům "Las Siete Lagunas" jsme kvůli zdržení dorazili až v devět večer totálně oddělaní. A protože tyhle laguny jsou ve výšce zhruba 3000 m.n.m., když jsme dorazili, byla už za stínícím Mulhacenem docela zima. Vybrali jsme největší balvan, který nám poskytl aspoň minimální závětří a hurá do spacáku. Noc byla krušná, podle předpovědi mělo být kolem pěti stupňů, ale mně to v mém desetiletími ošlehaném spacáku připadalo jako minus pět. Ráno jsem zjistil, že mi zmizela igelitka s jednou bagetou a chorizem (něco mezi salámem a čabajkou), druhá bageta té hladové svini vypadla z tašky při krádeži. Vítr byl pod Mulhacenem sice slušný, ale já si myslím že to odnesla liška, nebo jiná havěť.
Po ranní rozcvičce, při které se nám lehce rozproudila téměř stojící krev jsme nabrali směr vzhůru, místo plánovaných dvou hodin se nám cesta na vrchol protáhla na čtyři hodiny a já jsem měl díky Jitčině komentáři cesty asi o čtyři nová sprostá slova bohatší slovník, ostatní už známá slova jsem si důkladně zopakoval. Na Mulhacenu to bylo jako na Václaváku, potkali jsme tam dva španěly, dva francouze, jednoho česky mluvícího ukrajince (viz vrcholové skupinové foto) a jednoho Poláka který tam vytlačil kolo a pak si to schutí sjel dolů. Druhý den jsme na noc zabrali fleky krávám a ve dvou tisících byla noc o poznání teplejší.
Sierra Nevada plná všudypřítomných krav a kamzíků nás překvapila relativně živou krajinou proti jiným horám Andalusie, kde najdete jen vyprahlé bodlákové planiny. Celá cesta se táhla kolem potůčků a ve vyšších výškách kolem ledovcových jezer. Nad třemi tisíci se ještě držely sněhové jazyky. Nedalo mi to a vytáhl jsem sáček a několikrát jsem si úpatí Mulhacenu sjel (viz video). K fotkám jen krátké vysvětlení. Z asi pětiset fotek z třídenního výletu jsem měl problém vybrat patnáct, proto jsem to vyřešil tak jak vidíte...
Takže jsme s Jitkou a Filipem půjčili auto a nabrali kurz Sierra Nevada. Výlet byl velice povedený, důkazem toho je můj olezlý nos, rty, a krk, kterým nepomohl ani opalovací krém s faktorem 25. První den jsme hned asi po hodině chůze nabrali lehce špatný kurz, ve kterém jsme pokračovali dost dlouhou dobu. Naštěstí jsme potkali jednoho baču v jinak osiřelé krajině, který s náma zdolal asi 2 km do docela prudkého kopce a protáhl nás trnitýma cestičkama až ke správné cestě. My jsme měli jazyk na košili a tenhle místní kamzík ještě stíhal přehrazovat a upouštět vodu z uměle vytvořených strouh vedoucích z ledovcových jezer (důmyslný systém zavlažování celého několikakilometrového svahu).
K cíli dne, sedmi ledovcovým jezerům "Las Siete Lagunas" jsme kvůli zdržení dorazili až v devět večer totálně oddělaní. A protože tyhle laguny jsou ve výšce zhruba 3000 m.n.m., když jsme dorazili, byla už za stínícím Mulhacenem docela zima. Vybrali jsme největší balvan, který nám poskytl aspoň minimální závětří a hurá do spacáku. Noc byla krušná, podle předpovědi mělo být kolem pěti stupňů, ale mně to v mém desetiletími ošlehaném spacáku připadalo jako minus pět. Ráno jsem zjistil, že mi zmizela igelitka s jednou bagetou a chorizem (něco mezi salámem a čabajkou), druhá bageta té hladové svini vypadla z tašky při krádeži. Vítr byl pod Mulhacenem sice slušný, ale já si myslím že to odnesla liška, nebo jiná havěť.
Po ranní rozcvičce, při které se nám lehce rozproudila téměř stojící krev jsme nabrali směr vzhůru, místo plánovaných dvou hodin se nám cesta na vrchol protáhla na čtyři hodiny a já jsem měl díky Jitčině komentáři cesty asi o čtyři nová sprostá slova bohatší slovník, ostatní už známá slova jsem si důkladně zopakoval. Na Mulhacenu to bylo jako na Václaváku, potkali jsme tam dva španěly, dva francouze, jednoho česky mluvícího ukrajince (viz vrcholové skupinové foto) a jednoho Poláka který tam vytlačil kolo a pak si to schutí sjel dolů. Druhý den jsme na noc zabrali fleky krávám a ve dvou tisících byla noc o poznání teplejší.
Sierra Nevada plná všudypřítomných krav a kamzíků nás překvapila relativně živou krajinou proti jiným horám Andalusie, kde najdete jen vyprahlé bodlákové planiny. Celá cesta se táhla kolem potůčků a ve vyšších výškách kolem ledovcových jezer. Nad třemi tisíci se ještě držely sněhové jazyky. Nedalo mi to a vytáhl jsem sáček a několikrát jsem si úpatí Mulhacenu sjel (viz video). K fotkám jen krátké vysvětlení. Z asi pětiset fotek z třídenního výletu jsem měl problém vybrat patnáct, proto jsem to vyřešil tak jak vidíte...
Žádné komentáře:
Okomentovat