Je libo tuňáka? Nejlepší je na Cukidži! (Want some tuna? Cukiji is the right place!)

Údajně největší rybí trh na světě je v centru Tokia, ve čtvrti Cukidži. Je známý hlavně pro obchod s tuňáky, kterých japonci snědí absolutně nejvíc ze všech zemí na světě a většinu z nich v syrové podobě jako suši nebo sašimi. Od pondělka do soboty tady každý den od páté hodiny ráno probíhá aukce tuňáků, kde si kuchaři restaurací vybírají ty nejlepší kousky na sašimi. Slyšel jsem, že nedávno tady padl rekord, kdy se jeden tuňák vydražil v přepočtu za dva miliony korun.
Trh funguje asi do deseti ráno, ale pokud chcete něco vidět, je dobré si přivstat. Dočetl jsem se, že turistům je vstup zakázán, ale přesto jsme si v sobotu přivstali. A nelitovali jsme.
Takový frmol jste ještě nezažili. Říkám vám, když si nedáte pozor, tak je ve vteřině po vás. Chvílema jsem pochyboval, jestli řidiči ještěrek, které vozí prodané zboží ven a pak se rychle vracejí pod střechu na trh, nejsou roboti. Ale roboti by se takhle nepotili.
Na trhu je k vidění neuvěřitelné množství druhů mořských živočichů od ryb přes korýše, krevety, želvy, škeble, okurky, hvězdice, prostě všechno co jste už viděli v televizních dokumentech o podmořském světě. Navíc většina živočichů je ještě živá. Jedna rozverná škeble dokonce vystčila ústa (možná to byla jiná část těla) z vody a plivla asi tak deci vody Jitce na nohu.
Porcování, řezání podchlazených tuňáků motorovými pilami, konečná příprava ryb ke konzumaci, všechno se děje přímo na place, takže kdo se chce naučit vykosťovat, nebo připravovat sašimi, tohle je nejlepší škola. Na trhu mě dále zaujalo, že přestože stovky stánků s rybama jsou pod střechou a momentálně je v japonsku už pěkné horko, skoro to tam nesmrdělo rybinou. Všechno je hezky chlazené a čerstvé.
Přidávám pár fotek, pokud jsou mezi čtenáři ryby, nebo humří chlapec, tak upozorňuju, že záběry na fotografiích mohou být drastické.

Venku před tržištěm..




Uvnitř jsou stovky obchůdků..


Připraven na odvoz..


Tuňáci..


Všehochuť..


Podchlazení tuňáci. Prdelky mají naříznuté kvůli posouzení kvality masa pro aukci.



Dřepící chlápek se připravuje rozříznou tuňáka na motorovce..


Všecko se děje na place..



Označkovat a poslat k zákazníkovi..


Tady už se připravuje sašimi k okamžité konzumaci..


Skupinka langust nebo co to je..


Libo výběrový kousek?


Další zboží..


Ledu se spotřebuje hodně, hranoly se řežou na cirkuli vpravo..


Nakoupíno, hurá domů..


Přidávám ještě dvě videa, na jednom zachycen frmol ještěrek před tržištěm, na druhém zpracování ryb. Klikněte a uvidíte..

Národní park Nikko (Nikko National park)

Uprostřed právě probíhajícího období dešťů, které trvá v Japonsku přibližně měsíc a půl, jsme si vyjeli na dvoudenní výlet do národního parku Nikko, který se rozléhá v okolí stejnojmenného městečka.
Jak se projevuje období dešťů na počasí? Nelze říct, že by nějak nadměrně pršelo, ale vlhkost je cítit ve vzduchu. Při teplotách něco nad 30°C je vzduch hustý podobně jako v sauně. To znamená, že když se člověk pohne, okamžitě má propocené triko. Když pověsíte vyprané prádlo, tak pořádně neproschne, ani kdybyste ho na kolenou prosili. Sůl v misce se mi přeměnila na jakýsi hrudkovatý vlhký bílý písek nejasné konzistence. V Japonských budovách je však (narozdíl od ústředního topení jako u nás) naštěstí klimatizace naprostou samozřejmostí. Škoda, že někdy v NIMSu klimatizace funguje a někdy ne (prý se většinou kvůli úspoře energie pouští až v červenci), díky čemuž jsme si vytrpěli dva týdny v propocených hadrech a s mozkem v úsporném režimu.
Předchozím odstavcem jsem narážel na skutečnost, že v období dešťů téměř neprší, slejvák přišel až když jsme dorazili do zmíňěného národního parku. Tato oblast je známá pro krásnou přírodu mezi mnoha už dlouho nečinnými sopkami, jezero Čusendži vzniklé právě sopečnou činností a spoustu nádherných vodopádů.
My jsme se první den, kdy jen chvílema lehce mrholilo, vypravili na posvátnou sopku Nantai, vysokou 2486 m. Výhledy na jezero a okolní sopky stály za to, protože na japonské poměry byla docela dobrá viditelnost. Druhý den už slušně lilo, ale při pochodu lesní stezkou od jezera Yunoko směrem k jezeru Čusendži nám to tolik nevadilo. Na stezce, která si to šněruje podél řeky Yukawa je k vidění několik vodopádů, z nichž některé jsou opravdu uctyhodných rozměrů. Nejznámější jsou vodopády Yudaki, Ryuzu a nejvyšší Kegon, vysoký 97 m, který se vylívá z jezera Čuzendži. Tady je pár fotek z výletu..

Nejznámější most z této oblasti Japonska. V místě, kde most stojí údajně kdysi překonal řeku Dayia jeden poustevník na dvou hadech. Dříve mohl přes tento most přecházet pouze císař, dneska je most už pouze turistickou atrakcí, můžete se po něm projít za 300Yenů.


Posvátná hora Nantai z údolí (nad sopkou je jen lehký mráček, ze sopky se nekouří)..


Pohled na jezero Čusendži ze sopky Nantai..


Ještě jednou jezero z vrcholu sopky..


Pod vrcholem Nantai je poznat, že tu kdysi tryskala láva..


Pohled na okolní sopky z hory Nantai..


Nejvyšší z vodopádů Kegon..


Jezera i řeka byly poseté rybáři všech velikostí..


Muškaři..




Jezero za stromy..


Vodopád Yudaki s rybářem..


Pohled na sopku Nantai a menší kopečky z údolí..


Nikko je taky známé pro své chrámy, které jsme tentokrát vynechali. Tady jsem já a dva statné cipřiše. Tyhle stromy mají úžasně rovné a vysoké kmeny a jejich dřevo je jedno z nějkvalitnějších. Proto se cipřiše používají pro stavbu chrámů.


Nakonec jeden dráček před chrámem..

Točenou sezamovou, nebo radši bramborovou? (Sesame ice cream or rather the potato one?)

Je tady krize! Tento týden bojkotuju jídelnu v práci. Po čtyřech měsících v Japonsku už se to nedalo vydržet. Pokusím se v krátkosti napsat něco o japonské kuchyni.

Na začátek připomínám, že v Japonsku se jí hůlkama (japonsky haši). Když jsem přijel a nevěděl, jak s hůlkama zacházet, snažil jsem se vypozorovat, jak to dělají asiati. To mi moc nepomohlo, protože každý má vlastní techniku, často to vypadá, že hůlky drží japonec taky poprvé, rozdíl mezi mnou a jím je v tom, že mu z nich nic nevypadne. Chvíli po příjezdu do japonska jsem byl na lekci stolování, kde nám mimo jiné vysvětlovali, co se s hůlkama má dělat, a hlavně co se s nima dělat nemá. Nemá se s nima kroužit, ukazovat, nabírat jídlo jako vidličkou, napichovat na ně jídlo, nemají se pokládat jen tak na stůl, nemají se držet jak klacíky v pěsti atd. Pro trénink nám na kurzu nachystali nastříhané kousky molitanu (pro začátečníky) a potom malé neuvařené fazoky, které jsme měli přemístit z jednoho talířku na druhý. Na konci tréninku jsem měl na druhém talířku přenesené asi tři kousky molitanu a žádnou fazoli. Pár fazolek zmizelo někde na zemi a některé na opačném konci stolu. Teď už bych si na nějakou tu fazolku troufnul.
Přílohou je v Japonsku rýže. Ať si dáte řízek, omeletu, rybu, guláš, nebo třeba smažený sýr, dostanete k tomu rýži. Rýže je ve zvláštní misce. Tohle japoncům nezávidím. Když na talíři náhodou přistane brambor, tak je ho jen čtvrtka a spíše plave v nějaké omáčce. Navíc je to často sladký brambor, který sníte jen proto, že jste se těšili na opravdový brambor, strčili jste si ho do úst a pak jste ho nechtěli plivat.
Každé japonské jídlo se skládá z několika chodů. Hlavního jídla, přílohy (rýže), miso polívky a zeleného čaje. Většinou je k tomu něco navíc, kousek zeleniny, tofu, malé rybky, nebo nato, vždy na zvláštním talířku. Miso polívka je vlastně rozpuštěná miso-pasta v horké vodě, která když ji necháte chvilku bez pohybu utvoří na dně misky nevábný světle hnědý chuchvalec. Zapomeňte na čočku, hrách, zelí, uzeniny, slepice, květáky, nudle, houby a želvy. Žádný jiný druh polívky než miso neexistuje. Někdy v ní najdete kousek mořské řasy nebo vnitřky střev podobné dršťkám, akorát jemnější.
V Japonsku existují v zásadě dva druhy jídla. Za prvé, cokoli s rýží. Ono je jedno, jestli je to ryba, vepřové, hovězí, nebo vegetariánská směs. Chuť je stejná. Japonci totiž moc nápaditosti nepobrali a všecko chutná po sojovce a mirinu, což je sladké rýžové víno na vaření. Chuť je přitom taková utahaná, sladko-slaná, nic konkrétního. Jednou jsem si chtěl koupit ocet a koupil jsem litr mirinu. Dodneška mám plnou flašku ve skříni. Oblíbeným jídlem je kari, tedy univerzální hnědá omáčka s kousky masa jakéhokoli druhu nebo jen se zeleninou. To beru v jídelně jako nouzovku, je to taková jistota. Ale 3x týdně kari taky není zrovna ideál. Japonsko je rybářská velmoc, takže ryby jsou na denním pořádku, často je však chuť zkažená právě mirinem a něky vám usmaží už uzenou rybu, to si pak říkám, jestli mám tohle zapotřebí.
Druhým typem jídla jsou nudle. Nudle všech možných druhů, tloušťek, světlé, tmavé, hladké, drsné, chutné, hnusné, teda kromě špaget a starých dobrých babiččiných nudlí do polívky, ty v Japonsku nenajdete. Tady bych rád ztratil slovo o technice jezení. Japonce, který jí nudle poznáte na padesát metrů. Nudle totiž hůlkama moc dobře nenaberete, proto si je hážou rychle do huby a pak je srkají. Jaký ale při srkání dělají rámus, to jste nezažili. V tomhle ale u mně mají japonci oproti číňanům plus. Číňani totiž zas při jídle neskutečně mlaskají (možná byste je poznali na 80 metrů), ale o tom až jindy.
Holky pozor! Co závidím japoncům nejmíň, jsou dezerty, sladkosti a jiné sladké tečky. Oblíbenou lahůdkou je moči (sladké rýžové těsto, ze kterého je uválený nějaký tvar, případně s příchutí) a pak cokoliv z fazolí. Já tomu pořád nemůžu uvěřit, že tady nic sladkého k jídlu nemají a proto se nechávám pravidelně nachytat. Minulý týden jsem měl šťastnou ruku s koláčkem. Byl krásně těžký, přes těsto prosvítaly hory máku. Po prvním zkousnutí jsem měl hubu plnou fazolové kaše...nechutné. Jitka pro změnu přinesla krabici s šesti borůvkovými nanuky. Já ji říkám, že borůvky jsou na japonce moc podezřelé. Vyklubaly se z toho fazolové nanuky, které jsme pak tlačili do kluků z Prahy, kteří přišli na fotbal. Jeden je ještě v mražáku, kdyby měl někdo zájem.
Jednu točenou sezamovou a malou bramborovou? Jakou máte radši zmrzlinu? Japonská zmrzlina většinou není vůbec sladká a je strašně moučná. Obzvlášť oblíbená je fazolová, sezamová, bramborová a čajová. Ani jedna se nedá jíst. Věřím, že kdyby to nějakého japonského zmrzlináře napadlo, tak ušlehá aji zmrzlinu z ojetých pneumatik. Existujou ale i světlé výjimky, např. sakurová a narazíte i na klasické ovocné.
Nakonec fazolová třešnička na japonském dortu. Někde v textu jsem zmínil, že přílohou může být "nato". Myslím si, že talířek zkvašených lepivých fazolí nato, které smrdí jak zkažený sýr by zneškodnilo půl ozbrojené jednotky NATO.
Abych tady ale jen nehanil japonskou kuchyni, občas přijdete k něčemu dobrému, například smažená zelenina v těstíčku "tempura", typické suši s pálivým japonským křenem wasabi, ale i jiná jídla jsou docela dobrá. Ale všeho moc škodí. To, že tady neexistuje klasický chleba rohlík, knedlík, a vlastně nic z české kuchyně je asi zbytečné připomínat. A když si chci něco udělat doma, tak týden scháním ingredience. Už se těším na chleba s hořčicí a se špekem.
Pár praktických informací: pivo (většinou 4dcl) v restauraci pořídíte od 500Yenů (110Kč), nudle kolem 600 Yenů, jídlo se vším všudy kolem 900Yenů, jedna porce suši mezi 90-220 Yeny, čaj nebo voda je zadarmo.Tady je pár fotek..

Takhle se v Japonsku nakupuje rýže, v pěti- nebo desetikilových pytlích..


Výběr v jídelně..


Hiro s typickým nášupem v jídelně: nějaká ryba, rýže, miso-polívka, čaj..



v určitých typech restaurací se sedí na zemi pouze na tatami..


smažená ryba..

nouzovka z obchodu..


smažená tempura a nudle..


v čínské restauraci v čínské čtvrti v Yokohamě..


další nudle..



samoobslužná restaurace - zase nudle..



Nakládaná zelenina v bahně, vypadá to nechutně, ale jíst se to dá. Ale klasickým naloženým okurkám nebo kvašákům to nesahá ani po kotníky..


moči - v krabici s fazolovou pastou s příchutí skořice, koule jsou jen rýžové těsto obalené v sezamovém prášku (prášek doporučuju před použitím oklepat)..


rychlé občerstvení..



v koulích jsou většinou chapadla z chobotnic..


tuhle fotku doporučuju prostudovat detailně, dozvíte se, jaké druhy zmrzliny jsou k dostání..



a nakonec nato. Chutná jen o něco hůř, než vypadá..