Drum bun! Přechod Apuseni (Apuseni crossover)

S chutí dostat se mimo dosah wifi-signálu jsme letos společně Mirou a Goblinem uskutečnili přechod Rumunského pohoří Apuseni. Pohoří je součástí horského celku Západních Karpat. Celé Apuseni jsou složeny asi z dvanácti horských masívů. Náš přechod směřoval přes 3 z nich, Vladeasu, Bihor a Muntele Mare.

Výpravu tedy tvořili kromě mě ještě Mira a Goblin. Akce byla dobře naplánovaná, o čemž svědčí Goblinův nákup Krosny a turistických hůlek den před odjezdem.

Mampa Apuseni

Mapa bihoru

Den 1

Po setkání v Břeclavi jsme vyrazili vlakem směr Rumunská Oradea 8.srpna. Plánovaná devítíhodinová cesta vlakem s přestupem v Budapešti se v této přestupní stanici lehce zkomplikovala. České dráhy totiž uvádí špatné reálné časy odjezdů vlaků (Rumunsko je už v jiném časovém pásmu), takže po příjezdu do Budapešti jsme zjistili, že náš vlak už hodinu sledují tisíce králíků, ožírajících úrodu na nekonečné Panonské rovině.

Dalším vlakem jsme se přece jen na hotel v Oradei dostali, i když lehce po půlnoci. Všudypřítomní pobíhající městští psi bez majitele a rodokmenu naštěstí nebyli zásadně proti.

Den 2

Druhý den ráno nás vlak spojující metropole Oradeu a Cluj dopravil do výchozí stanice našeho přechodu, Bology. Odtud nás čekal desetidenní přechod do vesnice Ocolis na východní straně masívu Muntele Mare. Naše cesta je zakreslena modrou linkou na mapách celých Apuseni a podrobnější mapě masívu Bihor.

V Magazinu Mixt ještě Mira v Boloze vyhandloval čerstvý chleba a hurá nahoru. Asi dvanáctikilometrovou nudnou pasáž po zaprášené cestě, směřující k úpatí pohoří Vladeasa jsme překonali ve starém vraku místního šerifa, který nás před výjezdem do kamenitého krpálu bez řečí převelel do offroadu novousedlíka z Cluje, který si stavěl důchodové panství v obci Rogojel. Hlavně Mira teprve začínal vstřebávat základy rumunštiny (aby na konci naší cesty téměř plynně s rumunama hovořil o čemkoliv), takže jsme se dozvěděli jen to, že na této straně masívu Vladeasa rostou 2 obří sekvoje.

Z cesty nad obcí Rogojel jsme si prohlídli chatu Vladeasa pod vrcholem stejnojmenné nejvyšší hory celých Apuseni (Vladeasa 1836 m.n.m.) na protějším svahu a vyrazili tímto směrem. Po chvíli jsme narazili na značku červený trojůhelník a modrý pás, po kterých jsme pokračovali. Na cabanu Vladeasa jsme se dostali asi po 2 hodinách docela prudkého výstupu, vedoucího kus cesty pod lyžařským vlekem. Plechovka piva Timisoara v cabaně jen zasyčela a po vychutnání krásného výhledu na okolní horské masívy a do údolí jsme pokračovali k vrcholu Vladeasy po značce červený puntík. Na hřebení už se začínaly objevovat první stáda ovcí. Na vrcholu Vladeasy jsme si u meteostanice vyměnili zážitky z prvního dne se dvěma němkama, které měly základní tábor v autě v jedné z vesnic pod horama. Po sestupu z vrcholu a asi hodinovém bloudění jsme se opět napojili na značku modrý pruh a večer se utábořili na rovné mýtině.

 

Goblin pod vrcholem hory Vladeasa

Když se Mira večer rozhodnul přespat vedle stanu pod širákem, zapomněl si zkontrolovat buzolu. Takže jediné zdstíněné místo široko daleko při ranním východu slunce byla zmrzlá modrá mumie za stanem. Příští dny už jsme se mačkali ve stanu ve třech. 

Den 3

Studené ráno věštilo krásný den s osudovým setkáním. Po chvíli cesty po značce modrý pruh jsme odčerpali část dobytčího koryta do petek a pokračovali dál po značce. Minuli jsme vrchol Naiamasy a sestoupili k potoku. Následoval jeden z mnoha výstupů toho dne, při kterém jsme potkali baču Nikolaje. Chtěli jsme jen ověřit směr, protože jsme delší dobu neviděli značku. Mira ale ubalil Nikolajovi cigáro a od té doby jsme přepnuli na konverzaci ve španělštině, řezané rumunštinou, kořeňenou nelidskými skřeky Nikolaje směrem k ovcím, psům a jeho chromému příteli. Nikolaj nás vzal do salaše a příští dvě hodiny jsme krátili zásoby jeho skvělé pálenky. Prokládali jsme to ochutnávkou čerstvého podmáslí (ještě teď mě mrazí), špeku, kávy a zase pálenkou. Goblin, který neměl na teplou slivovici chuť, dostal kýbl vody, aby se nenudil. Nikolaj, evidentně nadšený z pachu civilizace, nás navlíkal do ovčího rouna a všeho možného.

Když jsme se s těžkým srdcem s Nikolajem rozloučili, těžší o věnovaný kvádr špeku, jsme lehkým krokem pokračovali táhlým výstupem kolem hory Buteasa po pravé ruce  směrem k polaně Varašoaia. Občas nás míjeli chaoticky jezdící maďaři v offroadech, kteří zřejmě nevěděli kam jedou. Po krátkém rozhovoru u rozcestníku nás překřtili na Slováky z Tater.  Od rozcestníku jsme pokračovali po značce červený pás k rozcestí na vrcholu Carligatele a odtud strmě dolů do údolí. Přes další kopec jsme došli na polanu Varašoaia, kde je menší usedlost. V dolině pod pásem domků ve svahu už stálo několik stanů. U cesty je skrytý pramen, který používají místní. Při jeho hledání jsme málem získali kýbl ovčího sýra, nebo podmáslí. Během toho, co si Goblin vychutnával další z tisíce musli tyčinek totiž Mira vyrazil za místní ženou zjistit, kde se dá k vodě přijít. Následovala slovní přestřelka "Aqua"__"???"__"Apa?"__"Brynza?"__"NU NU!"__"Apa"__"Aha...apua!". Pod strání v údolí jsme se utábořili a za přítomnosti škemrajících psů povečeřeli těstoviny se sojou a omáčkou. V propasti na dně údolí je taky dobrý pramen.

Nikolajova salaš

zleva Šubča, Nikolaj, Mira

Den 4

Ranní vstávání byl oříšek, protože jinovatka pokrývající celou stráň včetně našeho stanu indikovala smrštěnou rtuť v mém příručním miniteploměru. Studenokrevný ještěr Mira vyčkal, až se slunce dostane nad les za strání a přivede ho k životu. Před námi byl okruh procházející jeskyní Cetatile Radesei a překonaní soutezky Somesul Cald, vytvořené řekou protékající na jejím dně. Po červeném puntíku jsme se nejprve lesem a nakonci traverzem s řetězy asi po hodině cesty dostali k bráně do jeskyně, vysoké asi 20 m a dlouhé 200m. Do jeskyně ústí řeka. S čelovkama jsme jeskyni s několika malými prameny vyvěrajícími ze stěn prozkoumali a s pomocí řetězů a občas chatrných žebříků jsme se dostali k výstupu na druhé straně. S krosnama byl i výstup vyschlým korytem plým vlhkých klád docela náročný. Následoval výstup na vyhlídku nad soutězkou, Somesul Cald a nepříjemný strmý sestup suťí dolů k řece. S vidinou dalšího brutálního výstupu na protější stěnu soutězky od řeky jsme si dali pauzu vyplněnou koupáním v řece. Po výstupu jsme prozkoumali točitou jeskyni Honu, která je hluboká asi 80 m, ale je neprůchozí. Únavným sestupem jsme se dostali zpět ke korytu řeky, jeskyni Radesei a dokončili jsme okruh po červeném bodu u Polany Varašoaia. Po červeném a modrém pruhu za chvíli míjíme po pravé ruce jezírko Varašoaia. Odtud je to na plošinu Padiš, náš dnešní cíl, asi 1h chůze po lesních cestách, které střídají paseky s usedlostmi, kde se pasou ovce, krávy a koně.

Vchod do Cetatile Radesei

Ta poslední hodina před Padišem nám připadala nekonečná. Čekalo nás překvapení v podobě malého města s obchodem, restauracemi, hotelem The Best a velkým kempovištěm s chatkama a prostorem pro stany na plošině Padiš. Plošiny Varašoaia a Padiš tvoří pomyslnou hranici mezi horskými masivy Vladeasa a Bihor.

Na Padišu jsme se utábořili na dvě noci. Turecká placka s lovečákem, sojovýma kostkama a rajčetem na špeku, zalité pivem Skol přispěly k dobré náladě. Ne tak guláš od skupinky Rumunů z Cluje, kteří tábořili kousek od nás. Pozvání ná na ochutnávku guláše a pálenky jsme nemohli odmítnout.

tábořiště na plošině Padiš

Den 5

Ráno jsme vyrazili bez krosen jenom já a Mira. Goblin zatím hlídal tábor a připravoval tělo na ztrhující přechod Muntele Mare.

Cílem byl okruh Poiana Ponor, jeskyně Cetatile Ponorului, propast Bortig, soutězka Galbenei s vyvěračkou, Poiana Florilor, ledovcová jeskyně Focul Viu, údolí Grajduri a nakonec návrat na Padiš.

Je třeba zmínit, že celá cesta až k soutežce Galbenei je jeden dlouhý sestup, který pak bude nutno vyšlapat zpět. Naše jediné štěstí bylo, že jsme okruh absolvovali bez krosny. Značky modrý puntík a žlutý puntík, po kterých jsme šli, jsou zaznačené v mapě Bihoru. Po průchodu přes nádhernou Poianu Ponor, kterou se vine řeka vyvěrající kus nad ní, jsme se po výstupu lesem dostali k nejzajímavějšímu krasovému útvaru Bihoru, průchozí jeskyní Cetatile Ponorului. Nad sestupem k asi 70 m vysoké bráně jeskyně se na řetězech tvoří fronty svátečních rumusnkých a maďarských turistů. Vpravo od brány je obrovské skalní okno, kterým se dá taky sestoupit k jeskyni. Těsně nad bránou jeskyně vyvěrá vlevo silný pramen, který tvoří základ řeky proudící jeskyní. Další přítoky vyvěrají vevnitř asi 800 m dlouhé jeskyně, která je za nízkého stavu vody průchozí. Počasí nám přálo. Prostup jeskyní nejde absolvovat bez baterky. Je nutné zdolat kluzké balvany, občas šlápnout do koryta řeky. Celá jeskyně se stáčí doleva, asi v polovině jeskyně osvětluje část stropní okno. Na konci potom následuje strmý výstup sutí v jižní bráně směrem k propasti. Řeka tekoucí jeskyní mizí na konci jeskyně v podzemí. Asi po hodině strávené v jeskyni už nám začínalo být zima, tak jsme vystoupali ven.

jeskyně Cetatile Ponorului

Okamžitě přišly na řadu pláštěnka a Mirův protichemický oblek. Pár Rumunů, kteří nás potkali a prohlídli si Míru, sestupovalo do jeskyně s viditelnými obavami. Vydatné přeháňky podpořené občasným hřměním nás po výlezu z jeskyně doprovázely po zbytek okruhu. Proto jsme byli rádi, když nás dva Maďaři, žijící v Cluji vzali autem od obřího kempoviště v údolí Grajduri až na Padiš. Jejich skutečný původ jsme zjistili až když jsme se s nima loučili rumunským poděkováním "mulcumesk". Do té doby nám referovali o dopadu ekonomické krize na Rumunsko. Zajímavostí na uvedeném okruhu je ještě ledovcová jeskyně Focul Viu se stále zmrzlým ledovým sloupem.

Den 6

Po dopoledním zevlování jsme po obědě vyrazili vstříc druhé polovině naší cesty.  Přechodu z Bihoru do masívu Muntele Mare a jeho překonání přes stejnojmenný nejvyšší vrchol. Až do večera jsme šli po značce modrý pás. Míjeli jsme obrovské nádherné polany s dřevěnými městečky pod horami Vf. Pesterii a Capu Blagului. Už v těchto místech značení řídlo, takže byla orientace složitější. Ke Goblinovu revmatickému kolenu se navíc při těžkých sestupech po kamenech přidalo moje koleno. Nutno dodat, že během našeho dvoudenního pobytu na Padišu se ochladilo. Díky tomu, že jsme se celou dobu našeho přechodu drželi v nadmořské výšce kolem 1500 m.n.m., se teď večer rychle ochlazovalo. Zabačovali jsme to v lese těsně někde těsně pod vrcholem D. Cateilor.

Den 7

Další den jsme měli narazit na značku červený pás, která není v mapě Bihoru vůbec zakreslená. Je ale v mapě Apuseni. Kromě toho jsme odtud křižovali občas červeně značenou hranici mezi regiony. Pasekama jsme došli k pile na kraji dalšího dřevěného městečka Poienile, kde nám místní ukázali cestu. Časem jsme narazili na značku červený pás, po které jsme měli jít velkou část přechodu. Minuli jsme vrchol Clujuluj a Poianu Maršoaia. Dále jsme pokračovali po hřebeni s mírnými sestupy do ůdolí s usedlostmi. Protože nás trochu začínal tlačit čas, chtěli jsme ten den urazit co největší kus cesty. Proti této strategii stály lány borůvek a brusinek. Tzv. borůvkovým pochodem jsme se pomalu šinuli k usedlosti Petreasa. Z domorodců v občasných usedlostech jsme sice většinou radu směru cesty nevymámili, ale všichni byli příjemní a jevili snahu. Na palouku pod horou Silha za Petreasou jsme se utábořili s plnými žaludky bobulí a se ztracenou značkou, po které jsme měli jít.

Ještě večer nám poradil týpek, který stahoval dřevo z lesa na povozu. Párkrát se nás zeptal jestli umíme francouzsky. Když jsem mu řekl, že jo, tak už nic francouzsky neřekl. Pak nám nakreslil solidní plánek, jak se dostat na značku. S plánkem se večer usínalo líp.

Mira a místní kartograf

 
Den 8

Ráno jsme sestoupili k malé usedlosti, nabrali v potoce vodu a po poradě s trochu vystrašenou a trochu zvědavou domorodkyní se napojili znovu na značku červený pás. Dlouho jsme si ale chůzi po značce neužili a další kopec jsme míjeli zprava místo zleva. Chaotickým pochodem s buzolou jsme smrkovým lesem a borůvčím dorazili do obce Steaua, kde se zase značka objevila. 

Očistec, který následoval nemám chuť tady rozvádět. Jen pro shrnutí, vzali jsme to ze Steauy pravou stranou údolí což byla chyba, a usedlost Tomnatec, kam jsme došli už nechci nikdy vidět. To co jsme tam zažili, má možná spojitost s přistáním sondy Curiosity na Marsu o několik dní dříve. Nevylučuju možnost, že Mars vyslal na oplátku jednoho ze svých nejlepších zvědů na Zemi. Od té doby se občas probouzím se studeným potem na čele a křičím do tmy "MAŠINA!!!". Goblin, který byl ušetřen nečekaného incidentu, a byl schopný uvažovat alspoň jedním zdravý kolenem, nás dovedl zpět do Steauy.

Přenocovali jsme na malé mýtině uprostřed hustého lesa nad vesnicí a večer si aspoň spravili chuť houbovým gulášem z kopy praváků, které jsme na mýtině našli. Ještě večer jsme po krátké poradě usoudili, že původní cíl, vesnici Ocolis na východě Muntele Mare nedobyjem. Plán byl změněn na jižně ležící vesnici Lupša.   

Den 9

Ranní ptáče Goblin, si musel počkat dobrou půlhodinku, než zmizelo stádo býků, které celou noc kroužilo kolem našeho stanu, aby znovu rozdělal oheň. Po snídani jsme se plni očekávání a smíření s tím, že půjdeme podle buzoly vydali směrem ke stejnojmennému nejvyššímu vrcholu Muntele Mare (1826 m.n.m.). Došli jsme do vesničky s obchodem. Když jsme dokoupili zásoby a zeptali se prodavače na cestu k vrcholu, týpek, který už zamknul obchod se vrátil, znova odemknul a na cestu nám dal grátis nekonečnou ruličku toaletního papíru a popřál hodně štěstí. Asi po hodině bloudění a dalších třech pochodu přes nekonečné louky s parádním rozhledem na okolní kopce a skály, jsme se ociltli na úpatí Muntele Mare. Vrchol jde lehce poznat už z dálky, protože je na něm obří kupolovitý radar se vzorem kopačáku. V polovině nekonečného výstupu už nám všem běhala myšlenka, že bude na nafasovaný toaleťák pozdě. Zvládli jsme to. Po krátkém odpočinku jsme začali nic netuše radar fotit a hledat chatu s občerstvením. Plechovka Ursuse by neuškodila. Po chvíli jsme zjistili, že jsme ostře sledováni vojáky z vojenské základny, až jsme došli k ceduli s přeškrtnutým foťákem.

Další vysvětlení netřeba. Po návratu jsem zjistil, že podobných radarů NATO pro sledování vzdušného prostoru so vzdálenosti asi 400 km je v Rumunsku a v celé Evropě včetně ČR spousta.

Sestupem po značce červený kříž (z vrcholu M. Mare už výborně značeno) jsme sestoupili nekonečnou stepí k lesu a postavili stan u pomníku s Rumunskou vlajkou.

Radar na vrcholu Muntele Mare

Den 10

Ráno jsme vyrazili na jih do nížiny k vesnici Lupša. Po cestě už ubývalo borůvek a brusinek, které místy i s malinama doteď tvořily značnou část našeho jídelníčku. Výhledy do údolí v bílém oparu nás táhly nekonečnými vřesovými loukami dolů. Vesnice Lunca sousedící s Lupšou byla dobyta v pravé poledne. Na zahrádce před magazínem zasyčelo několik Timišoar a byl slavnostně rozdělen poslední zbytek špeku od Nikolaje.

Do Lupši jsme došli po silnici a dali si ještě jedno pivo. Mezitím nám místní poradili, že jediné ubytování a hospoda jsou na konci vesnice západním směrem. S očekáváním čehokoli jsme dorazili k sídlu krajského šéfa policie, který nám nabídl ubytování. Unavení cestou a pivem jsme kývli na jeho lichvářskou nabídku. Běhěm příštích dvou hodin do nás lil podivnou žlutou pálenku, která vypadala a chutnala jako ranní oslí moč a ukazoval nám své lovecké trofeje - pracky medvěda, paroží všeho druhu, kančí tesáky přibité na prkně a došlo i na kudlu Jacka rozparovače a brokovnici. Pak nám schematicky ukázal jak použít koupelnu (asi jsme po těch devíti dnech vypadali a smrděli, jako bysme nikdy neviděli tekoucí vodu) a odjel ožralý autem do služby. Večer jsme zavřeli hospodu a šli spát.

Den 10, 11

Ráno jsme přímým autobusem dorazili do Cluje, kde na nás čekal parádní Hostel Transylvania s příjemným personálem. Hostel můžu vřele doporučit i čistotným povahám. V Cluji jsme stihli každoroční maďarský fetival a oblíbili si Irský bar Jannis v centru.

Den 12

V pondělí ráno jsme taktak stihli vlak v půl 6 ráno a zopakovali si cestu přes Panonskou nížinu do Budapešti a zmatky na nádraží (opět se jízdní řád ČD neshodoval se skutečností).

I díky skvělému počasí se cesta za hranice wifi signálu vydařila nad očekávání. A i když kolena na konci cesty vrzaly jako dveře od prádelny a velká část těla na tom byla podobně, byl pobyt v nádherné, necivilizované přírodě, kde je jedinou starostí zajištění příští večeře, úžasným odpočinkem.
Drum bun!